Velký příběh jedné malé chovatelské stanice.

                                   

 Jmenuji se Koletka a budu Vám vyprávět jak to všechno začalo a jak to bylo dál.
 Narodila jsem se 1.1.2004 v chovatelské stanici Mahikan, mámě Luise a tátovi Fabiovi.
 Nějaký čas jsem si bezstarostně hrála se svými sourozenci, ale najednou se mi začali ztrácet a já vůbec netušila kam.
Nakonec jsem zůstala sama. "Mě snad nikdo nechce!" myslela jsem si. Jednoho dne se však otevřela vrátka a tam stáli čtyři dvojnožci.
Dva velcí a dva malí. "Hurá k nim! Ty jsou moji a už je nepustím!" No, co Vám budu povídat, byla to láska na první pohled! Rychle jsem se rozloučila s mamkou a nedočkavě spěchala do nového života.
 Doma se mi tuze líbilo, spala jsem paničce vedle postele, všichni mě mazlili a hráli si se mnou. Uběhlo pár hravých měsíců, když pán vyndal ze skříně flintu a řekl mi: "Holka konec lenošení, je čas začít s výcvikem! Bude z tebe lovecký pes!" A šli jsme do revíru. To vám byla paráda! Tolik nových věcí, vůní, zajímavých zvířátek. Nevěděla jsem za čím mám běžet dřive. Konečně jsem se všechno naučila a vydali jsme se s páníčkem na zkoušky vloh. No nebudu tvrdit, že jsem se tam předvedla zrovna nejlíp. Nemůžu za to, ale když jsem měla slídit, bylo pro mě důležitější zjistit kam se poděla panička. Ale ustáli jsme to, já a pán! A já si v průkazu o mém původu odnášela potvrzení, že vlohy k lovu mám! Také jsme byli na svodu loveckých psů, kde mi do posudku napsali, že jsem temperamentní. A to já fakt byla! A taky tvrdohlavá!
 A pak jsem poznala svého tátu Fabia. Taky jeho smečku Denise, Kindyho, Mářu a Jardu. Lidi to vám byla švanda! Jezdili jsme na výstavy, a hned tu první jsem vyhrála na celé čáře. Dosáhla jsem na první místo a tit.CAJC a to nás bylo ve třídě 32 mladých feneček! Teda mě to bylo úplně fuk, ale ti moji měli velikou radost. Na všech dalších výstavách jsem vždy byla výbornou a téměř pokaždé v pořadí. Páni rozhodčí pokaždé nezapomněli vyzdvihnout můj elegantní pohyb. Časem jsen se stala šampiónkou ČR!
 Ale radši jsem měla práci! Doprovázela jsem "páníííška, miláááška" při lovu a stala se jeho věrnou a spolehlivou parťačkou.  Avšak i na honech jsem se pohybovala s noblesou, která mi byla vlastní. Poraněnou zvěř jsem pronásledovala ladností divoké šelmy a bez aportu bych se k pánovi snad ani nevrátila. Přece jsem ho nemohla zklamat! A zkoušky to bylo taky něco. Pravda, zkraje, než jsme se s pánem sehráli, tak nic moc. Ale po třetích zkouškách už nám to šlapalo jako hodinky. Pak přišlo naše veliké vítězství, když nás panička přihlásila na Mezinárodní zkoušky přinášení retrívrů. Excelovala jsem ve všech disciplínách a na závěr jsme zbyli jen dva s plným počtem bodů. Já a polská fenečka, moc šikovná a veliká konkurentka. Ale já to dokázala! Byla jsem na sebe tááák hrdá a pán ten se jen dmul pýchou, když přebíral ceny a poháry za vítěze plemene CACT, mezinárodního vítěze CACIT a celkového vítěze zkoušek!
 Také jsem se zúčasnila zkoušek nejvyšších a stala všestranně lovecky upotřebitelnou fenou. Od té doby mi za jménem přibylo písmenko "U" .  Vůbec se mi tenkrát velmi dařilo, na všech zkouškách jsem byla v I.ceně a většinou v pořadí. Na jedny podzimní si mě "půjčil" Jarda. Zase jsem byla nejlepší a přivezla domů, dalšího CACTa. Už jenom jeden a budu šampiónkou práce!
 Jednoho podzimního dne roku 2006 přivedli "naši" domů malou chlupatou kuličku, řekli mi že je to můj brácha, jmenuje se Fabio po našem tátovi a že si sním mám hrát a všemu ho naučit. Z toho jsem vůbec nebyla nadšená. Takovej ťulpas, takovej budižkničemu, ani zajíce neunese! Ještě ke všemu obsadil moje místo vedle paniččiny postele. No co, alespoň se můžu přestěhovat k pánovi a jí to nebude tak mrzet. Stejně už jsem to chtěla udělat dávno. Časem jsem však zjistila, že je docela prima mít bráchu, kdejaká lumpárna se mu odpustí, tak proč nenechat ostatní, ať si myslí, že ten květináč vysypal on, že ty boty po dvoře roznosil on a jeden může koukat jako neviňátko :) 
 Na to jak moc ho mám ráda jsem měla přijít velmi brzy. Byli mu sotva 3 měsíce, když ho přejelo auto. Musel na operaci, kde mu ze zadní nožky vyoperovali utržený kloub. "Jak teď bude chudák chodit!?" Zůstala jsem skoro 14 dní zase sama. Stýskalo se mi.
Když se brácha vrátil domů, poznala jsem jak VELKÝM je. S jakou statečností snášel bolest, jak moc se snažil aby mi stačil, jak trpělivý byl když o něj panička pečovala. Vždyť byl ještě tááák malý. A tehdy jsem se rozhodla: "Já ho teda všechno naučím!"
Fábík byl trpělivý žák, co jsem udělala, opakoval jako opička po mě. Panička s ním neměla při výcviku mnoho práce. Snad jen když cvičili "barvu"a učili se hlásit u kusu.
Jeho šikovnost se projevila hned na prvních podzimkách, které vyhrál a pak další a další.
 A pak přišli mateřské povinnosti. Jako ženicha mi vybrali krásného Svena (Dewmist Sablefella), který pochází z dalekého Švédska. Měli jsme spolu 11 štěňátek, které jsem přivedla na svět 12.4.2007. Velkou oporou mi byl můj báječný brácha. O ty malé piraně pečoval jako by byli jeho vlastní. Mnozí mi dělají velikou radost na zkouškách, výstavách a hlavně jako skuteční lovečtí psi. A s námi doma zůstala nejrozpustilejší, nejodvážnější, nejmilejší fenečka. Naši ji pojmenovali Athylla. Předlohou pro jméno jim byl velký bojovník, hunský král Attila. Až časem se ukázalo jak moc se tohle jméno k té malé dračici hodí. Tenkrát nás pánové vystěhovali z ložnice. Řekli si že už je nás moc a zařídili nám vlastní pokoj. Musím říct že je moc pěkný a mají tu i stůl a židle a často tu s námi a našimi přáteli sedí.
 O pár měsíců později jsem pánovi splnila velký sen, když se nám spolu podařilo vybojovat další velké vítězství. Na vůbec první Mezinárodní soutěži retrívrů jsem získala poslední potřebný CACT a v celkovém hodnocení byla nejlepším goldenem na těchto náročných zkouškách.
Také Fabio se snažil. Složil s paničkou další zkoušky a v necelých dvou letech získal celkem 3x CACT, stal se šampionem práce a všestranným psem! Neznám psa, který by toho za tak krátkou dobu dokázal víc s takovým handicapem. Můj brácha je velký "srdcař"!
I když naši páníčci nejvíc cení jeho práci coby hlásiče, on zbožňuje stejně jako já vodu. Kachny to je naše! Časem jsme se tak dokonale sehráli a naše spolupráce při lovu byla geniální!
 Moje malá dcerka pomalu vyrůstala v krásnou mladou princeznu, úspěšnou na výstavách a pomalu se učila lovu. Na zkouškách vloh s přehledem převálcovala konkurenci a zvítězila. Pro její nezkrotný temperament však na dalších zkouškách nevyhrávala, hlavní disciplíny zvládala bravurně, ale pohořela vždy na ovladatelnosti nebo na klidu. Je to úžasný lovec, ale právě ty přirozené lovecké pudy, jsou u ní silnější a do práce si moc "kecat" nedá. Zkrátka je sice samostatná, avšak svou práci na honech odvádí perfektně. Triumfovala také na velké výstavě v Brně, kde se po oba výstavní dny stala nejkrásnější GR fenou výstavy . Jediným psem na kterém se shodli oba rozhodčí! Domů přivezla oba dva CACe i CACIBy a nominaci na prestižní výstavu CRUF'T v anglickém Birninghamu.   Jsem na ní moc pyšná!
Já se v té době dávala doma dohromady po svých dalších štěňátkách. Tentokrát jich bylo devět a jejich tátou byl Bols (Bols Blue Vetcare Bohemia). S bráchovou pomocí jsme je zase výborně zvládli. 
 Athylka se úspěšně prezentovala ve výstavních kruzích, stala se šampiónkou krásy a 2.11.2009 přivedla na svět moje vnoučátka. Tři statné kluky a jednu princeznu.
Jejich tátou se stal šaramantní Ital Monty (Pinkerly Quien Sabe)
A pak jsme zase pracovali a chodili na výstavy. Já jsem dokonce  porážela o mnoho mladší feny a stala se čekatelkou Grand šampióna! Už mi chyběl jenom jeden titul.
A měla jsem mít další štěňátka, s Kimim (Blaze Saltus). Naši měli radost když ty malé bublinky na ultrazvuku uviděli. Když mě po několika dnech začalo bolet bříško, rychle se mnou spěchali do nemocnice. Pan doktor pro nás měl špatnou zprávu. O štěňátka jsem tentokrát přišla. Našim to bylo moc líto, ale co se dá dělat, vyléčím se a zkusíme to zase příště.
 Mezitím čekala štěňátka zase Athyllka a já byla 19.8.2010 podruhé babičkou. Jejich otcem se stal francouzský milovník Frey (Cheek to Cheek Valencia Smile). O Athyllky štěňátka se strejda Fábík nikdy nestaral. Ne že by nechtěl, ale ta vlčice mu to prostě nedovolila. A do naší smečky přibyla další holčička. Panička jí pojmenovala Desireé, ale všichni jí říkají Rendy. "Páni, to je vám neřízená střela!" Je jí všude plno! Je i hodně po mě, honí si ocásek, mluví jako já, teda ona spíš piští :) a loví barevné rybičky v jezírku.
 Já jsem Tyldě tak záviděla, chtěla jsem mít ještě poslední štěňátka. Prý už jsem zdravá, tak to ještě zkusíme. Jenže jak se později ukázalo, nebyla to pravda.
Zase mě bolelo bříško a štěňátka v něm nebyla. Paní doktorka co mi dělala ultrazvuk řekla, že mi z něj musí vyndat tu věc co mě bolí. A pánečkové souhlasili. Přece milují mě, co po tom, že už nebudu mít miminka. Hlavní je, že budu zase zdravá! Chtěli pro mne to nejlepší. Tak jsme  8.12.2010 odjeli na operaci. Pak už si pamatuji jen že když jsem se probudila moji milovaní páníčci byli u mne. Po narkóze jsem se roztomile motala a panička mě utěšovala: " Už bude dobře Kolí, luž nebude nic bolet a příští rok už budeš tou nejkrásnější veteránkou jakou znám!" a pán se zase těšil, že teď si teprve užijeme pořádný lov. Spokojeně jsem usnula paničce u postele, ale v noci mě probudila velká bolest. Moc těžko se mi dýchalo. Vzbudila jsem paničku, sebrala všechny síly a přestěhovala se k posteli mého milovaného pána.
Pak už si moc nepamatuji, spěcháme do nemocnice, panička buší na dveře, rychle nám otevírají. Paní doktorka poslouchá srdíčko, a s lítostí říká, že už netluče, už tu nejsem. Dívám se na to shora, a vidím moře smutku. Nevím, proč mi krutý osud vyměřil jen tak krátký čas? Lidi, ale bylo to krásný!
 Jsem za Duhovým mostem. Ale neplačte už pro mne, přesto že tak daleko, jsem stále s vámi! Sleduji vás ostřížím zrakem, vidím moji milovanou dcerku Athyllku jak na honech zaujala mé místo vedle Fábíka a jak jim to spolu šlape. Dobře vím, jak často zapálíte u mého kamene svíčku. Jak si při sebemenším úspěchu připomenete že: " Nebýt naší Kolí, tak tu dnes nestojíme!"  Vždyť jsem ve vašich srdcích zanechala nesmazatelnou stopu a příběh té NAŠÍ chovatelské stanice budu psát dál...